Parkour a pole dance, hudba, filmy i pořádná afterparty. To vše čekalo na návštěvníky letošního festivalu Youth for you(th). V Brně ho studenti uspořádali už po druhé.
Vyučující oboru sociální práce mluví o supervizi snad v každé své přednášce. I studentky Veronika Mrtvá, Jana Zelinová a Eva Bližňáková už ví, že nejde o vulgarismus, ale řeč je o nástroji pro zvládání pracovního stresu.
Od ôsmej hodiny večernej sa pred klubom Fléda schádzajú prví nedočkavci, aby si obsadili s kamarátmi stôl ešte predtým, než začnú prichádzať davy študentov smerujúce na univerzitný Majáles. Sklamaní odchádzajú zase von. „Ešte nikoho nepúšťame,“ hovorí svalnatý ochrankár a zatvára dvere.
Aula Právnické fakulty je zaplněna. A to i přesto, že dnešní téma, tedy zlepšení postavení žen v české politice pomocí kvót, právě nevyniká aktuálností. Proto se i počáteční atmosféra nese v klidném duchu bez známek napětí. Prozatím.
Omg, 2D je tu další číslo Halasu a já přeji vám hf. Btw, čte se vám tenhle řádek dobře? Ne? Zajímavé, protože jako náruživí uživatelé sociálních sítí a on-line diskuzí takhle běžně píšeme.
Letos poprvé jsme mohli navštívit sociologický festival s názvem LeFrveSáns. Mezi pozvané patřily kapely KALUŽ, FURRÉ, PO OBĚDĚ, na dalších místech byl k dispozici Freemarket a ping pong. Více o náplni celé akce řekne pořadatelka Jana Baierová.
Proč je námi vymyšlený způsob fungování stipendijní komise skvělý? Pokusím se nastínit několik hlavních důvodů, díky kterým je současný způsob hodnocení stipendijních projektů výjimečný v pozitivním slova smyslu.
Stipendia mají být ocenění studentské činnosti, jež má dvě roviny. Ta symbolická přichází od školy jako uznání, jako výraz toho, že neexistuje předěl mezi těmi, kdo učí a kdo se učí. Všichni jsme součástí jedné hutě, v níž se taví společnými silami myšlenky. Materiální rovina by měla pak dát studentům a studentkám možnost – možná naposledy ve svém životě – věnovat čas tvůrčím aktivitám a ne zaměstnání.
Původně mělo jít o běžnou studii jednoho obyčejného kluka, který se nikdy netoužil stát známým. Dnes je z Michala Mitra "dobrovolná celebrita“ naší fakulty. Díky Nadye Jaworsky provádí jedinečný výzkum na vlastní kůži ke své bakalářské práci o tom, jak se rodí slavní.
Rád bych tímto zareagoval na článek Iva Možného Škola je otevřená pro všechny stejně, zaleží na každém, kolik si z ní vezme. Nevím, jestli jsem způsobilý k tomu, abych někoho vyváděl z omylu, a ani nevím, jestli následující slova budou dostatečně kultivovaná, jak žádá Ivo Možný. Myslím si ale, že nakonec na tom nezáleží. Veřejný prostor, stejně jako jazyk, nepatří nikomu a zároveň všem – každý má proto právo do něj se svým názorem vstoupit. Kdyby už jen pro tu možnost, aby si ho mohl díky reakcím ostatních opravit.
V minulých dílech jste četli:
Při vymýšlení hlavního tématu tohoto čísla se naše redakce shodla, že zaostření na správu budov bude námětem neotřelým, ba i záslužným. Říkali jsme si, že by bylo hezké, kdyby se studenti dozvěděli, komu vlastně mají být vděční za příjemné prostředí naší fakulty. Vzápětí nám bylo naznačeno, že by to nejspíš hezké bylo, ovšem s velkým „ale“.
Den co den malý bufet Lékařské fakulty praská ve švech. Studentům z naší fakulty vyhovuje nejen jeho blízkost, ale i domácí prostředí, které je oproti lehce anonymní menze na rektorátě pro mnohé příjemnější. Oblíbenost útulné jídelny potvrzuje i fakt, že v anketách stravování studentů Masarykovy univerzity v kategorii vstřícnosti personálu opakovaně suverénně převálcovala všechny ostatní menzy. Svůj díl na tom má jistě i Iveta Rousová, jejíž energie a optimistický přístup zvedne náladu nejednomu příchozímu.
Technika Pavla Neumana většina studentů od pohledu jistě zná. Možná ale tápe odkud. Jedním z pravděpodobných míst setkání je bezpochyby Krmítko, hned vedle něj má Pavel Neuman kancelář. Všichni se s ním ale setkali či setkají i při mnohem slavnostnější příležitosti. Dělá totiž fakultního pedela. Ano, to je ten pán, který při imatrikulacích a promocích drží žezlo, takzvanou insignii fakulty.
„Známe se už tři roky, ale intimní vztah spolu udržujeme jen poslední dva měsíce,“ vtipkují Jakub Freiwald a Martin Bartkovský, autoři cestopisného dokumentu Trip do Téčka. Tuším, že se s nimi rozhodně nudit nebudu.