Ne, nehodlám komentovat samotné výsledky říjnových voleb do fakultního senátu. Spíš jejich samotný průběh. Když jsem na začátku října zaregistroval první programy, kampaně a především naprostou novinku na FSS – společné kandidátky – měl jsem radost a vzpomněl si na dobu před třemi lety.

Neuvěřitelně vyrovnané. Takové byly poslední volby do Akademického senátu. Po jejich skončení jsem si vzal do ruky kalkulačku a z výsledků vypreparoval několik zajímavých čísel. Devatenáct kandidátů se zredukovalo na pět senátorů. První pětice ale neuspěla nijak drtivě. Posbírala jen 39 % hlasů. Odpad tedy činí málokdy vídaných 61 %.

S rozpaky se po necelých jedenácti letech vracím do takzvané své vlasti. Konkrétně do Brna. Do města, které jsem měl vždy spojené především s dávnou návštěvou jednoho punkového koncertu. Tenkrát na hospodu, kde se koncert pořádal, zaútočila parta neonacistů. Vše vyvrcholilo hromadnou rvačkou s několika vážně zraněnými. I když jsem od té doby navštívil Brno ještě několikrát, nikdy jsem se nezbavil paranoidního podezření, že všichni jeho obyvatelé jsou tajnými příslušníky Dělnické strany. Nyní se, plný předsudků, vracím z Vídně do tohoto pochybného města jako Erasmák.

Každý den je plný křižovatek a rozhodnutí. Některá jsou dobrá, jiná špatná, další neopodstatněná či zbrklá. Některých nadosmrti litujeme, některých litují druzí. Poslední dobou stál na takové životní křižovatce Halas a s ním členové redakce.

Českou akademickou scénou hýbe otázka hodnocení vědy. Je zřejmé, že jedním z dominantních kritérií hodnocení je využitelnost vědeckých poznatků. Jako žádné kritérium není ani kritérium využitelnosti objektivním kritériem, ale smysl slova využitelnost je předmětem společenské (politické) definice. Využitelnost je v současné politicko-akademické debatě skloňována především s ohledem na možnost využití v průmyslu a růst ekonomiky. Vědecká bádání, která nelze bezprostředně průmyslově využít a zpeněžit, jsou vytlačována na okraj zájmu grantových politik.

Běžný smrtelník, jak ho známe třeba ze sociologického dokumentu Velmi křehké vztahy, v noci spí a ve dne pracuje (tzn. uráží a pomlouvá osoby ve svém okolí). Zcela odlišný je životní rytmus studenta, z něhož by leckterý kalendář dostal epileptický záchvat.

Pre všetkých dvoch mojich fanúšikov, ktorým v poslednom čísle niečo chýbalo, mám dobrú správu. Poľské okienko je späť. A keďže by sa patrilo zachovať nejakú kontinuitu, začnem tam, kde som naposledy skončil. Vo svete krasnoludków.

Volby, volby, volby. Konečně se povedlo z voleb učinit klání, kdy opravdu o něco šlo. Anebo to tak alespoň vypadalo. Volby byly všude… a proto si myslím, že je zbytečné, abych je popisoval ještě na tomto místě. Ostatně, co bych tak dodával, plácat po zádech se sice umím, ale to raději provádím méně veřejně (před zrcadlem při svíčkách, to mi ke štěstí stačí).

Halas sa momentálne nachádza v stave malej revolúcie, takže táto menej dôležitá rubrika pripadla mne ako redaktorovi v emigrácii. Aspoň nezmiznem z tiráže. Ale neradujte sa predčasne. Hoci Sáša Průša na tomto mieste zaviedol peknú tradíciu rozlúčkových článkov na pokračovanie, ja Halas neopúšťam, a preto ostanem iba pri suchom opise života v redakcii.

Když jsem si na redradě, tak my říkáme redradám, zadal tento článek – i to se někdy stává – s tím, že se zde rozloučím se čtenáři, smál se sazeč (grafik a fotograf) Honza, že sem jen nakopíruju článek „od minula“ a bůhví, jestli se pak zase jednou nevrátím a nenapíšu časem třetí rozloučení. Ale ne, tentokrát to tak nebude – podruhé končím coby editor Halasu a již definitivně.

V Halasu není těžké získat pocit, že je člověk úplně blbý. Nadávky se na nebohé redaktory valí ze všech stran: od zpovídaných, velících, a když se poštěstí, i od vás, čtenářů. Bylo by však moc jednoduché naházet všechno pod jeden pojem – nadávku v jejím nejsurovějším významu. Pro tvorbu Halasu jsou všemožné výtky nepostradatelné.

Tak sa voľajako stalo, že naše redakčné rady sa zmenili takmer na nepoznanie. Skoro to až vyzerá, že starej garde v Halase odzvonilo a prichádza to príslovečné striedanie stráží, ktorého sa bojí každý správny redaktor a ešte správnejší politik.

Upozorňuji, že tento text je plný emocí, ale naštěstí končí poděkováním. A někde za textem je i spadnutí zátěže z ramen. Při psaní jsem se totiž rozhodla, že nebudu vtipná, ale sentimentální s prvky realistična.

Zatímco redaktoři již dávno klidně odpočívají po dobře odvedené práci a trumfují se v Biggest Brainu na Facebooku, editoři otvírají lahve sektu a loví v brněnské přehradě do síťky kaviár, přichází další fáze tvorby Halasu. Náměty jsou již vymyšlené, texty napsané a upravené podle představ editorů, zbývá tedy vychytat gramatické a některé zrádné stylistické chybky, poskládat dohromady fotky a ilustrace a všechno to dát do kupy.

Ako sa u nás zvykne hovorievať, na kvalitu sa počkať oplatí. Áno, hádate správne. Práve ste sa jej dočkali. Samozrejme, nepíšem o sebe. Veď po tom, čo ma náš editor Sáša Průša na poslednej redakčnej rade zaradil do šiestej žurnalistickej ligy, by som ani nemohol. Píšem o dvoch veľkých návratoch, pričom oba sa týkajú mojej rodnej slovenčiny.