Umění není otázka potřeby, ale touhy, myslí si mladá sochařka

Do rubriky Fakultní ruchy napsala Eva Bartáková (Čtvrtek, 19. říjen 2017)

„Člověk nebo socha?“ napadne teď při příchodu do brněnské galerie Industra nejednoho návštěvníka. Soubor uměleckých děl nazvaný Podmíněná vizualita tam až do konce října vystavuje studentka sociální antropologie, genderových studií a figurálního sochařství Eva Lukešová.

Začínala v komorních prostorách Galerie Jiří Putna (psali jsme TADY), teď zaplnila pětadvacetiletá umělkyně rozlehlé sály v industriálním areálu mrazíren. „V menších galeriích a kavárnách jsem získala zkušenosti, které jsem využila ve velkém prostoru. Ještě před rokem by pro mě byl asi těžce uchopitelný, ale teď si myslím, že jsem to zvládla celkem dobře,“ hodnotí autorka.

Ve svých dílech propojuje Lukešová sochařství s moderními technologiemi. Používá promítačku, obrazovky i tablet. „Obsahy děl jsou vždy promyšlené, autenticky prožité a společensky aktuální,“ shrnuje její tvorbu kurátorka výstavy Lenka Klodová.

Umělecké dílo vzniklo i přímo na výstavě. Kurátorka připravila pro Lukešovou několik otázek a umělkyně své odpovědi vepsala fixou na plakát. Některé otázky jí potom Klodová položila i při zahájení vernisáže. Zajímalo ji třeba, zda lidé potřebují umění. „Umění není otázka potřeby, ale touhy, zábavy nebo rozptýlení z každodennosti,“ míní Lukešová.

Na vernisáž dorazilo také několik studentů a studentek z Fakulty sociálních studií. „Výstava se mi moc líbí, Eva je talentovaná,“ sděluje při pohledu na problikávající obrazovky studentka sociologie Vanda Hendrychová.

Lukešová navštěvuje ateliér figurálního sochařství Vysokého učení technického. Momentálně tam studuje magisterský program, a protože ji zaujala sociální témata, zapsala se ještě na bakalářskou sociální antropologii a genderová studia na Fakultě sociálních studí. „Studium kvůli výstavám nezanedbává, vždy ve všem exceluje. Nechápu, jak to všechno stíhá. Musí jet na sto dvacet procent,“ myslí si její spolužačka z genderových studií Eva Čivrná.

Jaké by to bylo, kdyby se z Evropanky stala Afričankou zkoumala Lukešová ještě dřív, než začala studovat sociální antropologii, která se zabývá různými kulturami. Své dílo pojmenovala Já, imigrantka.

Vliv různých životních příběhů na lidskou tvář vyzkoušela sama na sobě, když tvořila soubor fotografií a videí Já v možnostech. Svůj autoportrét přemodelovala podle obličeje vražedkyně, matky v domácnosti i úspěšné sochařky. Na každé výstavě portréty přeskupí, takže návštěvníci znovu hádají, která tvář patří političce a která jeptišce.

Socha Vizuální-Virtuální působila téměř živě, mezi návštěvníky se skoro ztratila. „Nesnažím se vytvářet něco hyper-reálného. Zvládla bych ty sochy udělat ještě realističtější, ale to není můj cíl. Chci pouze vyvolat dojem lidskosti,“ poznamenává Lukešová a ukazuje nedokonalosti na „kůži“ své sochy.

Vytvořit jednu sochu jí trvá i půl roku. Hlavní pro ni totiž není výsledek, ale postup. „Zabere to hodně času, protože fotím v procesu. Každá fotografie je výsledkem nějaké doby modelování. Zjistila jsem totiž, že moje myšlenky se často nedají vyjádřit staticky,“ vysvětluje Lukešová. Na nový výstavní exponát si tak její příznivci ještě nějakou chvíli počkají.