Jak jsem se ponořila do odpadového kontejneru

Do rubriky Minitéma napsala Kristina Klosová (Středa, 1. říjen 2014)

Za svou první zkušeností s vybíráním jídla z odpadových kontejnerů se pod rouškou noci vydávám k jednomu z brněnských supermarketů. Mou průvodkyní je Martina Krošová, studentka environmentalistiky, která za poslední rok ke kontejnerům za supermarkety čas od času zavítala.

Minimalizace a opětovné zpracování odpadu patří mezi základní myšlenky životního stylu zvaného freeganství. Vybírání kontejnerů čili dumpster diving je jeho součástí a oblíbeným se stává mezi mladými lidmi. Pod dojmem toho, že se v kontejnerech „hrabe“ většina mých brněnských přátel, začíná i mne velice lákat představa večeře z popelnice. Odhazuji strach i stud a vydávám se na své první „koňťákování”.

Odbíjí půl desáté večer, stojím před kavárnou Atlas a nořím nos do mapy Brna. Hledám nejvhodnější trasu na schůzku s Martinou. Nasedám na své obstarožní kolo a vydávám se na cestu. Na Jugoslávské rázem nevím, kudy dál, a chci se znovu poradit s mapou. Jako na zavolanou ke mně seshora přijíždí Martina.

K supermarketu přijíždíme krátce před desátou hodinou. Z jeho dveří zrovna vycházejí poslední opozdilci s nákupem. Na parkovišti stojí dvě tři auta, kromě toho tu panuje ticho a klid. Sesedáme z kola a míříme dozadu za obchod. Před námi se vynoří hned několik kontejnerů. Nacházíme tři hnědé kontejnery na bio odpad a jeden černý bez nápisu. Vzadu vidím ještě jeden obrovský, který je napojený ústím přímo na stěnu obchodu.

Odhodlaně mířím k prvnímu hnědému kontejneru. „Tam nechoď, to už je starý,” upozorní mě Martina a začne z batohu vytahovat několik igelitek. Už vím, na co jsem zapomněla, nemám ani jeden sáček. Naštěstí jich Martina má dost a ráda se podělí.

Nejsme tu ale samy. Nejprve přichází starší muž, v těsném závěsu ho následuje mladý pár, nakonec se ještě objevuje postarší žena. Všichni si berou odložené dřevěné přepravky, aby měli potraviny kam uložit, a míří za námi. Otevíráme kontejner, který je až po okraj plný pečiva. Letmým pohledem napočítám pět velkých chlebů typu „šumava“. Rovnou se jednoho chopím a strkám ho do tašky.

Na chvíli poodstupujeme a necháváme ostatní, ať si jídlo naberou přednostně. Po pár minutách prohrabování jsou všichni sběrači klidnější, nikdo neodejde s prázdnou. Začíná nabízení. „Chcete někdo jablka? Já už jich mám dost. Nechceš tuhle housku, vypadá dobře. Ne?” ozývá se kolem nás.

Hlavně toho nenaber moc

Nakonec nás s přáním dobré noci všichni opouštějí. U kontejnerů zůstáváme zas jen my dvě. Mám jednu plnou tašku pečiva, v druhé schraňuji několik hrušek, jablka a pórek. Přemýšlím, kam jenom dám půlku zelí a papriky. Vedle mě si Martina vkládá svůj úlovek do košíku na kole. Ukořistila i pár mrkví a nějakou petržel.

Už jsme skoro na odchodu, když dorazí další pán. Z obrovského kontejneru se náhle začnou rozléhat dunivé zvuky. „Melou neprodané maso,” reaguje na můj udivený výraz nově příchozí. Loučíme se s ním a tlačíme kola směrem k vozovce. Začínám přemýšlet, jak jen s tím nákladem dojedu domů. Na další křižovatce se naše cesty rozcházejí.

Hrdinně vyjíždím všechny kopce, ani se nenaději a už jsem doma. Rozkládám na postel všechen svůj úlovek. „Hlavně si toho nenaber moc, bylo by trapný ty věci podruhý vyhodit,” vzpomínám na rady, které mi dávala Martina a zastydím se. Zakážu spolubydlícím, aby kupovaly jakékoliv pečivo, a hned volám kamarádovi: „Hej, měla jsem velký voči, zítra ráno ti přinesu chleba, jo?”