Není tak nepravděpodobné, že bychom při soustředění na odborné texty mohli zaslechnout i tento hovor. Brzy. Onen záhadný obrázek při vstupu do knihovny musí totiž mít nějaký podprahový účinek na vybrané jedince. Láká je: pojď si zavolat, nikdo jiný tě rušit nebude. Že jste to ještě neodhalili? Nu, chytrému napověz.
Blbý by u nás ale neměl být nikdo. Jsou tu tedy jen ti důmyslnější, kteří si zalézají do méně frekventovaných uliček mezi regály. S logikou – když se schovám za hradbu knih, nikdo mě neuslyší. Zvlášť, když se otočím ke zdi. Nevidím je já, neslyší mě oni.
Běda však opovážlivci, který by šel takovému důmyslníkovi zničit představu neslyšitelnosti! Kromě opovržlivého pohledu se na něj snese trest ještě horší. Ne jeden, ale hned dva kecající. Spolu. V narvané knihovně, kde není jiné místo.
Jsme totiž na fakultě, která ve svém názvu hrdě nese slovo sociální a tak jsme společenští i v knihovně. Kde je ale hranice mezi navazováním a upevňováním vztahů a bezohledností?
Na chodbě. V době přednášek a seminářů je tu totiž větší ticho než v knihovně.