Novinka: v Bordeaux prší | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 27. ročník

Novinka: v Bordeaux prší

Do rubriky Okénka napsala Viktorie Melicharová (Úterý, 18. září 2018)

Před pár měsíci jsem vyměnila nejpohodlnější polštáře v atriu na FSS za francouzské croissanty na Université Bordeaux Montaigne, která podle Francouzů vlastně není v Bordeaux, ale je to podobné, jako kdybychom tvrdili, že kampus v Bohunicích není v Brně. I když na místní univerzitě nemohu studovat přímo můj obor, žurnalistiku, mohu si vybrat z nejrůznějších kur­zů.

Většina z nich trvá tři hodiny, takže jsou asi dvakrát delší než v Česku. Myslím, že kdyby se ale Francouzi naučili začínat ve stanovený čas, mohli by si ráno i o hodinu přispat. Na druhou stranu si mohu užít pocit, že přijdu do hodiny včas (i přes to, že jdu vlastně pozdě), protože všichni ostatní přijdou ještě později. Některé předměty jsou ale skutečně zajímavé, k nejlepším patří analýza televizních seriálů nebo střih filmu.

Kdy přestanu věřit předpovědi

V jihozápadním cípu Francie, regionu Nouvelle-Aquiaine, se nedá nic naplánovat podle předpovědi počasí. Kdybych měla čekat na slunný den, abych mohla jet někam na výlet, asi bych nikdy nikam nejela. O metropoli Nové Aquitánie, o Bordeaux, totiž průvodce píše, že v ní prší snad dvě stě dní v roce. V módě jsou tu pršipláště a neopreny. To jsem ale bohužel zjistila až po příjezdu, takže jsem na místní počasí zoufale nepřipravená.

Když mělo odpoledne konečně pár hodin svítit slunce, neváhaly jsme a vyrazily s kamarádkou ze žurnalistiky k oceánu do přímořského letoviska Lacanau. Cesta autobusem trvá přes dvě hodiny. I přes to, že předpověď nadějně ukazovala slunečné počasí (ideální na procházky po pláži), za oknem autobusu nepřetržitě pršelo.

Déšť neustal, ani když jsme se spolu s několika dalšími odvážlivci odhodlaně brodili v rozmočeném písku. Počasí se vůbec nelepšilo, pršelo čím dál víc, tak jsme nakonec celé promočené skončily v místním baru a pozorovaly oceán už jen skrze okno. Téměř jako jediné jsme srkaly místo ústřic pinacoladu a sledovaly dva odvážné surfaře v únorovém dešti.

Ještě jsme to nevzdaly

O pár týdnů později se vydáváme k oceánu znovu, tentokrát do města Cap Ferret. Počasí připomíná spíše léto než konec zimy. Po tříhodinové cestě autobusem se už bosy brouzdáme v oceánu, sbíráme mušle a užíváme si vzácného slunečného dne.

Skoro pohádkový výlet skončí, když večeříme na zastávce autobusu bagetu se sýrem a zdejším červeným vínem (snad už jsme se té francouzské „kultuře“ trochu přizpůsobily), když zjistíme, že „La ligne pour Bordeaux ne circule pas.“ Tedy, že poslední autobus do Bordeaux už odjel.

Bylo půl sedmé večer. Tma na spadnutí. Bez jediné šance dostat se do šedesát kilometrů vzdáleného Bordeaux. Odvážily jsme se stopovat. Hned první auto zastavilo. O asi patnáct kilometrů dál nám řidička dala své telefonní číslo. Prý jestli nám do hodiny nikdo nezastaví, že u ní můžeme přespat.

Nestopovaly jsme ani dvě minuty. Paní s pánem hledali nějakou restauraci, kde by se navečeřeli. Když nás vysazovali u dálničního sjezdu, dali nám svoji vizitku, jestli nikoho nestopneme, máme zavolat, po večeři se pro nás vrátí a odvezou nás až do Bordeaux.

U nepříjemné silnice jsme stály sotva minutu. Starší manželský pár nás nabral. Žena zavolala jejich synovi a omluvila se, že nestíhají domluvený čas večeře, že potkali dvě mladé holky a že je odvezou do Bordeaux. I přes to, že jejich cesta končila patnáct kilometrů před Bordeaux. Když jsme v osm vystupovaly u tramvajové zastávky v naší čtvrti, vůbec jsme nechápaly, jak se za tak krátkou dobu může stát tolik dobrého.

blog comments powered by Disqus