Reportáž z koruny stromů: Veverkám už nezávidím, že se na svět dívají z výšky | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 25. ročník

Reportáž z koruny stromů: Veverkám už nezávidím, že se na svět dívají z výšky

Do rubriky Ostatní napsala Eva Bartáková (Pondělí, 15. květen 2017)

Rozložitý javor se větví nad mou hlavou. V ranním slunci působí na pozadí tmavomodrého nebe jako ohromná chobotnice v mořských hlubinách. Listy ještě nestačily vypučet, takže rozeznávám každý záhyb na jeho kůře. Na té kůře, kterou brzy poznám až příliš zblízka. Hodlám se vyšplhat po chapadlech tak vysoko, že se mi z toho dělá mdlo už na zemi. Na jeden den se stanu stromolezkyní.

Čeká mě výstup na mamutí strom uprostřed Lužáneckého parku. Můj instruktor a životní partner v jednom si odborně prohlíží kmen a zkoumá stav větví. „Tady jsme lezli nedávno se spolužáky, je to hezký strom,“ oznamuje mi. Kdyby zmínil něco o tom, že má silné větve, které mě zaručeně udrží, nezlobila bych se. Ruce se mi třesou zimou i napětím.

Strom se před výstupem musí řádně připravit. Nehodláme se houpat metr nad zemí, budeme se věnovat náročné sportovní disciplíně, stromolezení. Provádějí ji především profesionální arboristé neboli stromolékaři, kteří v koruně obratně odřezávají suché nebo nevhodně rostlé větve a zajišťují tak, že nespadnou na hlavu náhodným kolemjdoucím.

Začínáme lanem, bez kterého se stromolezci neobejdou. Přítel nahazuje do koruny červený váček přivázaný na zářivém lanku. Postupuje jako rybář s návnadou. Napopáté se mu daří váček přehodit tak, jak si představoval. Spouští ho dolů a místo něj přivazuje silné lano podobné těm, která mi prošla rukama v hodinách horolezectví. To pak vytáhne nahoru a přesmýkne ho přes větev. Jeden konec lana přivazuje kolem kmene, druhý čeká na prvního lezce.

Laiky často překvapuje, že k upevnění lana vůbec není třeba opustit pevnou půdu pod nohama. V horolezení se používají karabiny, které se při výstupu zatloukají do skály. Jenže s takovým přístupem by se ze stromolékařů stali spíš stromoničitelé.

Slibte, že se nebudete smát

„Tak pojďte na to, kočičko!“ volá na mě přítel. „Vždyť je ještě zima a já mám úplně zmrzlé ruce,“ vymlouvám se. „Pojďte raději hned po ránu, než přijdou lidi a budou na vás koukat,“ přesvědčuje mě. Vůbec to nezní, jako by čekal, že se ztrapním. „Dobře, ale slibte, že se nebudete smát, když mi to nepůjde“ kladu si jedinou podmínku.

Přítel přikyvuje a podává mi sedák. To je něco mezi horolezeckým úvazkem a pohodlným křesílkem. Tak to aspoň vypadá, než se vám popruhy zadřou do stehen a zastaví vám krevní oběh. Proto je důležité vybrat si takový, který lezci perfektně padne. Já mu zabavuji jeho sedák, zatímco on se musí spokojit se zapůjčeným školním.

Připínám se k lanu a dalším podivným věcem. Vše je záhadně svázané komplikovanými uzly. Přítel se mě je pokouší naučit už několik měsíců, ale marně. Zapamatovat si obyčejnou osmičku mi trvalo celou první dvouhodinovou lekci horolezení.

Ukazuje mi, kam dát ruku, kam nohu, kam druhou. Pak přichází první pokyn: „A teď se musíte dobrat.“ V překladu to znamená, že přitáhnu lano tak, že se úplně napne. Snažím se zorientovat v tom, který konec lana vlastně dobírám. Zatáhnu, zabalancuji a pak se zhoupnu ze strany na stranu jako opičák. Hovím si v sedáku jako v houpačce a přemýšlím nad tím, jestli se ještě někdy vymotám z lana. Přítel porušuje svůj slib a uculuje se na mě. Ztrapnila jsem se.

Správný stromolezec umí dobře kopulovat

Rozhodneme se vyzkoušet jinou lezeckou metodu. Je sice náročnější fyzicky, ale zato nevyžaduje tolik serepetiček a smysl pro rovnováhu. „Má takový vtipný název. Oficiálně se jmenuje kopulační technika,“ vysvětluje přítel a zavěšuje se na lano. „Proč zrovna kopulační?“ ptám se. „To uvidíte za chvilku,“ odpovídá tajemně. Nohama se opírá o kmen, rukama se chytá lana nad jedním z těch komplikovaných uzlů. Naprosto nevinně vypadajícím pohybem pánve se nadzvedává, přitahuje se na laně a najednou se houpe o půl metru výš než před chvílí. Ještě párkrát opakuje kopulační pohyb následovaný přitažením lana. Brzy se ocitá v prvním patře koruny a podává si ruku s vrabci.

Pak je řada na mě. Na rozdíl od přítele nemám v kopulačním pohybu takovou praxi, ale daří se mi stoupat vzhůru. Po pár minutách si i já hovím na větvi a přemýšlím nad smyslem bytí z výšky asi pěti metrů. Kolem prosviští veverka a tak nadšeně volám: „Já jsem taky veverka! Akorát pomalejší.“ Než to stačím doříct, veverka už dávno skáče po jiném stromě. Ale mě to nevadí, mám radost, že jsem se nakonec nějak vydrápala aspoň na první větev.

„Počkejte, já vás převážu na jiné lano a budeme pokračovat,“ oznamuje přítel a cosi přehazuje v koruně stromů. „Hlavně nezapomeňte, že na jednom z těch lan visím já,“ upozorňuji s obavami.

Za chvíli dostávám pokyn, že mám pokračovat v lezení. S partnerovou pomocí překonávám vybouleninu ve kmeni. Snažím se vydrápat do pohodlného prostoru mezi dvěma větvemi a rozedírám si přitom obě kolena. Jaké štěstí, že arboristické sedáky na sobě mají lékárničku plnou náplastí a obvazů. Tedy spíš měly, než jsem je všechny vypotřebovala já.

Uhnizďuji se zhruba v osmi metrech a dávám sama sobě první pomoc, zatímco přítel skáče kolem mě jako Tarzan a navazuje další lana, aby si mohli zalézt i návštěvníci nedaleké soutěže v řezání motorovou pilou. Zjišťuji, že takhle shora vidím na všechny soutěžní disciplíny rozeseté po nedalekém palouku. Bohužel to funguje i opačně a ti mravenci dole vidí mě. Několik kolemjdoucích si mě fotí mobilem, objevuje se i chlapík se zrcadlovkou. Snažím se tvářit, jako by mi neodumřely všechny prsty na rukou, nechytala mě křeč do nohy a sezení na větvi bylo to nejpohodlnější, co jsem kdy zažila.

Po půlhodince v koruně stromu se odhodlávám spustit na zem. Jde to až podezřele snadno. Trochu mě to děsí, ale moje obavy jsou zbytečné. Bezpečně nacházím půdu pod nohama.

Dole na mě čeká sýrový koláč, kterým doplňuji síly, abych se za pár hodin znovu mohla pokusit o tu pravou arboristickou techniku výstupu. V mezičase si zakopuluje pár ruských turistek a výstup k nejnižší větvi si vyzkouší i třída dětí, co šla náhodou kolem.

Vysvobodil mě princ se žlutou přilbou

Znovu se navazuji do všech těch komplikovaných zařízení, jejichž názvy si nejsem schopná zapamatovat. Tentokrát se cítím mnohem stabilněji. Objevuji, že moje rovnovážná čakra, kterou jsem budovala v lekcích jógy, ještě úplně nezakrněla a radostně stoupám vzhůru. Zastavuji se až u jedné z větví, kde si dávám pauzu, abych nabrala dech a překonala křeče v obou rukách.

„Mládeži, oběd!“ zaslechnu zdola, jak nás má budoucí tchýně s piknikovým košem svolává na guláš. Chtěla bych odpovědět, že tam budu za minutku, ale s hrůzou zjišťuji, že to nejspíš nebude tak jednoduché. „Miláčku?!“ volám na přítele. „Vy jste mi zapomněl říct, jak se s tímhle leze dolů!“

Zamotaná do lan, lanek, popruhů a karabin čekám na vysvobození. Kdybych si nedala ostříhat vlasy, mohla bych si hrát na princeznu Lociku a vytahovat lidi na svých dlouhých kadeřích. Takhle musí můj princ vyšplhat po laně. Místo meče má u pasu arboristickou pilku, místo koruny žlutou přilbu. Nesundává mi okovy, ale jištění.

Na oslavu mé znovunabyté volnosti si dáváme polibek. Pohupujeme se ve větvích vysoko nad zemí, na pozadí blankytně modré nebe. Scéna jako vystřižená z hollywoodské romance.

Nakonec si říkám, že za to ty modřiny, odřeniny a namožená šlacha, kvůli které jsem další tři dny nemohla do schodů, stály. Vlastně už se těším, až si to zopakujeme. Ale tentokrát se zeptám, jak se dostanu dolů, dřív než budu viset osm metrů nad zemí.

blog comments powered by Disqus