Je v Česku opravdu potřeba bojovat za ženská práva?

Často slyším názory, že u nás jsme na tom s rovností mužů a žen dobře a že v Evropě jednadvacátého století bychom měli řešit jiné problémy. To podle mě vyplývá z nedostatečné sebereflexe lidí k vlastní zemi.

Proč si to myslíte?

Stačí se podívat na srovnání ve světovém měřítku. Každý rok se zveřejňuje žebříček (Global Gender Gap Report vydávaný Světovým ekonomickým fórem, pozn. red.), který ukazuje, jak si v otázkách rovnosti mužů a žen stojí jednotlivé země. Pravidelně vítězí Island, kterému šlape na paty Švédsko a další severské země. Česká republika se pohybuje za polovinou toho žebříčku s celkovým počtem sto pětačtyřicet zemí. Letos se umístila na sedmasedmdesátém místě. Oproti minulosti můžeme mluvit o zlepšení, protože se umisťovala i kolem devadesátého místa. Když se přesto podíváme na srovnání s celým světem, nemůžeme říct, že jsme v pohodě a nemáme co řešit.

Co v programu Ženská práva jsou lidská práva děláte pro ženy?

Náš program vznikl už na přelomu tisíciletí. Název vychází z dávného výroku Masaryka, který říkal, že ženská práva jsou lidská práva. Nicméně neznamená to, že bychom se zabývali jenom ženami. Usilujeme o rovnost žen a mužů, tudíž se zajímáme také o témata související s muži.

Co právě řešíte?

Mezi hlavní okruhy patří sexismus ve veřejném prostoru.

Tam spadá soutěž Sexistické prasátečko?

Ano. Každoročně pořádáme anticenu Sexistické prasátečko. Soutěží upozorňujeme na sexismus v reklamách, protože každý den narážíme na takové, v nichž je sexismus přítomný.

Na jakých dalších projektech pracujete?

Momentálně zkoumáme genderové souvislosti migrace. Kolegyně pracují na výzkumu se ženami, které mají s migrací zkušenosti. Zapojily se uprchlice z Allepa, ale i ženy ze střední Evropy, které odešly do Francie za lepší prací. Kromě toho se věnujeme i genderově senzitivnímu vzdělávání. Působíme především na středních školách. Pro studující tvoříme tematické workshopy. Zabýváme se v nich širokou škálou témat od genderových stereotypů po genderově podmíněné násilí.

Doufáme, že zasejeme semínko kritického uvažování

Mluvit o stereotypech na školách mi připadá problematické. Co vás vedlo k tomu, že jste začali působit ve vzdělávání?

Jestli si to náhodou nespojujete s kauzou Žáček…

Máte na mysli kauzu s jeho básní?

Ano. Jedná se o Žáčkovu báseň ve slabikářích, která říká: „K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky.“ A vedle toho je postavená báseň, kde se píše: „Páni kluci jsou tu od toho, aby objevovali svět.“ Můžeme tam vidět jasnou genderovou polaritu mezi básní o holkách a básní o klucích. A vzhledem k tomu, že se do médií probojovala jen ta o holkách, vyvolalo to vášnivé diskuze a lidé často nerozuměli tomu, co feministky a feministé kritizují.

Na to jsem vůbec nenarážela. Je tam nějaké spojení?

Není. Jen se teď toto téma začalo na veřejnosti více probírat. Ale my workshopy děláme už asi deset let. Vznikly v době, kdy jsem v NESEHNUTÍ ještě nepůsobila.

Proč workshopy děláte?

Baví nás pracovat s mladými lidmi. Poskytují nám jiný pohled na svět a my se můžeme chvíli dívat jejich očima, jak vidí společnost. Zároveň si myslíme, že v období studia se u lidí formují postoje a mají možnost se zamyslet nad stereotypy a nějakým způsobem se s nimi vypořádat. Když člověk pracuje nebo má rodinu, tak je mnohem těžší se stereotypy zaobírat, protože máme spoustu povinností a málo času.

Jaké výsledky si od workshopů slibujete?

Středoškolské učivo je velmi plné a nemůžeme působit dlouhodobě. Většinou školu navštívíme pouze jednou. Změna, která se dá očekávat, tudíž není nijak velká. Doufáme, že se nám podaří zasít semínko kritického uvažování o tom, co znamená být mužem a ženou v naší společnosti.

Co rodiče říkají na to, že s dětmi diskutujete témata, která mnozí považují za tabu?

Rodiče těch dětí o tom většinou neví.

Oni nevědí, co se jejich děti učí?

Škola nevybírá workshopy podle toho, co chtějí studenti zažít, často jim o nich ani dopředu neříkají. Rodiče se to dozví, když se dětí zeptají, co bylo ten den ve škole, ale většinou nemají možnost to zjistit. My bychom chtěli od rodičů zpětnou vazbu, ale bohužel ji nemáme.

Lidé si rádi postěžují

Jak se na vaše aktivity kouká veřejnost? Setkáváš se někdy s negativními reakcemi?

Jenom občas. (smích) Naše ženskoprávní sekce je z celého NESEHNUTÍ nejvíce vidět, ale nepřináší mnoho darů od individuálních dárců a dárkyň. Dostáváme se do povědomí široké veřejnosti a vyvoláváme diskuzi. Odezva je pozitivní i negativní, ale těch negativních reakcí zaznamenáváme víc. Lidé rádi napíší, že se jim něco nelíbí a postěžují si.

Vybavíte si nějaký příklad z poslední doby?

Velkou odezvu měla třeba již zmiňovaná kauza Žáček.

Co se lidem nelíbilo?

Z emailu, kde se píše jen „Jsi blbá ludra.“, člověk nepozná, co se lidem nelíbí a jaké jsou jejich argumenty. (smích)

A přišly i takové, ze kterých to poznat bylo?

Ano. Mám pocit, že se lidé bojí, že nechceme, aby ve světě existovala něžnost a mateřská láska, a že bychom to chtěli úplně zrušit. Což samozřejmě nechceme.

A co chcete?

Nám vadí, že ženy jsou většinou vyobrazovány v domácnosti. Jako matky, jako pečovatelky. Tím nekritizujeme tvrzení, že ve společnosti je potřeba, aby byl někdo pěčovatelem, rodičem a už vůbec ne, že existuje něžnost. Chceme, aby se na pečovatelství a něžnosti rovnoprávněji a rovnoměrněji podíleli jak matka, tak otec. Takže si naopak myslíme, že by něžnosti mělo být ve světě více a měli by se do ní zapojovat i muži.

Říkala jste, že vaše kritika nebyla pochopena, protože se do médií dostala jen část toho, co kritizujete. Není to tak, že vás média zobrazují v negativním světle?

Většinou ano. Ale nemyslím si, že je to specifikem feminismu a rovnosti mužů a žen. Média se dnes snaží za každou cenu vytvořit konflikt. Konflikt byl vždy zpravodajskou hodnotou, ale dřív se média zaměřovala i na další věci, které je zajímavé ukazovat.

Jak se vy osobně vyrovnáváte s tím, že jste terčem kritiky a že vám chodí nenávistné e-maily?

Když je negativních reakcí příliš, tak si říkám, jestli mi to vůbec stojí za to a že se na to můžu vykašlat. Mám pár slabých chvil, ale většinu komentářů zvládám dobře a moc mě to nebere. Když si lidé chtějí žít nenávistné životy, tak ať si je žijí.

Autorka: Eva Bartáková

Petra Havlíková absolvovala bakalářské studium genderových studií a žurnalistiky. Poté úspěšně ukončila magisterské studium sociologie a zároveň získala bakalářský titul z divadelních věd. Od roku 2008 pracuje v neziskové organizaci Nezávislé sociálně ekologické hnutí NESEHNUTÍ, kde koordinuje program Ženská práva jsou lidská práva. Je členkou Rady vlády pro rovné příležitosti žen.

blog comments powered by Disqus