Bílá poezie Skácelova a možnosti tvůrčího překladu. Jaká byla konference o barvách? | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 25. ročník

Bílá poezie Skácelova a možnosti tvůrčího překladu. Jaká byla konference o barvách?

Do rubriky Kultura napsala Ketrin Jochecová (Pondělí, 27. březen 2017)

Barvy jsou nedílnou součástí každodenního života, a tak stojí za to se o nich dozvědět i něco z odborného hlediska. Na konferenci Barva – výraz – význam přednášelo šest odborníků, z nichž každý představil barvy z jiného úhlu pohledu.

„Odborné kolokvium se v rámci Týdne výtvarné kultury koná už třetí rok, a my jsme rádi, že se nám tuto tradici podařilo udržet. Myslím, že není obvyklé hledět na barvy z kognitivistické perspektivy, otvíráme se proto k diskuzi a rádi si vyslechneme vaše podněty,“ uvedl diskusi Zbyněk Fišer, organizátor a zároveň jeden z přednášejících.

Každá z přednášek se zabývala barvami ve vztahu k určitému oboru. Například profesorka Irena Vaňková z filozofické fakulty Karlovy univerzity mluvila o chápání bílé barvy v literatuře, a to zejména v poezii Jana Skácela, ale i jiných českých básníků. „Zajímalo mě, jak bílá barva koresponduje s duševními stavy a mezními situacemi. Nakolik je barva jevem univerzálním,“ vysvětluje Irena Vaňková, proč se zaměřila na zkoumání barev. V kulturním vnímání barev se podle ní dobře uplatňuje metafora očí a brýlí, která odpovídá na otázku, nakolik je barva univerzální. Zatímco oči máme všichni stejné a v jistém ohledu tedy i barvy vnímáme stejně, náš mateřský jazyk představuje brýle, skrze něž se naše vnímání mění. Bílá barva je tradičně spojována se světlem, jasem a dnem, ale ve Skácelově poezii není veskrze pozitivní. Používá ji například k paralelnímu znázornění ticha, mlčení, slepoty či hluchoty.

Z hlediska hudebního se na barvy zaměřil přednášející Viktor Pantůček z filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Ústřední linku příspěvku tvořilo propojení hudby a obrazů ve formě vizualizace partitur, což je, laicky řečeno, „notový zápis v obrázcích“. Se vznikem elektronické hudby ve 20. století se klasický notový zápis začal projevovat jako nedostatečný, a právě proto přišly na řadu grafické partitury. Podoba grafických prvků zpočátku zaujímala druhořadý postoj, protože důležitý byl hlavně zápis hudby, podle níž se mělo hrát. Později se ale objevovaly i experimenty, v nichž se hudebníci při vytváření partitur inspirovali výtvarným uměním. Některé grafické partitury tak pouze naznačují důležité prvky kompozice a hudebníkovi poskytují dostatek improvizační volnosti k vlastní interpretaci skladby, čímž se v podstatě stává jejím spolutvůrcem. Jiné partitury ztrácejí naprosto všechny skladební prvky a fungují jen jako hudbou inspirovaná, svébytná výtvarná díla.

Zbyněk Fišer z filozofické fakulty Masarykovy univerzity hovořil o náročnosti překladu experimentálních literárních textů, které v sobě nesou významové poselství. Vhodné převedení onoho poselství do jiného jazyka může být velkým překladatelským oříškem. Nejde tedy pouze o automatické překládání slov. Při překládání je potřeba zamyslet se nad kulturním a historickým kontextem, v němž text vznikl, a odpovídajícím způsobem ho převést do druhého jazyka. Pokud se například jedná o odkaz na historickou událost významnou pro jeden národ, která ostatním nic neřekne, je možné ji připodobnit k jiné historické události v národě, do jehož cílového jazyka překládáme. Obsahuje-li text slovní hříčku, která se zdá být téměř nepřeložitelná, je nejlepším řešením nalézt podobnou slovní hříčku v druhém jazyce. „Překladatel musí text chápat jako celek a podřídit svůj překlad přijímající kultuře,“ dodává Zbyněk Fišer.

Přednášku o barevné symbolice středověkých obrazů a jeho parafrázích současných umělců vedla Kaliopi Chamonikola z Fakulty výtvarných umění. Předmětem příspěvku bylo ukázání vzájemné interakce středověkých děl a jejich novodobých interpretací, a to zejména na dílech dvou autorů, Luďka Rakouského a Benedikta Toufara. Odhaleny byly také významy barev na středověkých obrazech a rozdíl mezi tím, jak byly barvy vnímány tehdy a jak jsou vnímány dnes. Například mezi sedm základních barev, kterých středověcí umělci využívali, patří červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigo a fialová.

Příspěvek malíře Petra Veselého se zabýval šedou barvou a jejím využitím v jeho vlastních obrazech. Ty jsou zvláštní tím, že jsou celé šedé. Proč zrovna šedá? To sám neví, ale tvrdí, že se mu stala. „Je pro mě přirozené, že maluji šedou,“ říká Petr Veselý, „tužka je taky šedá, a je to jakýsi základní nástroj na kreslení, který máme všichni v kapse. Navíc se do šedé všechno slévá – vzpomeňme například krásné barevné sloupečky plastelíny, s kterými jsme si jako děti hráli, a z kterých se nakonec stala šedá hmota.“ Jako další možné vysvětlení uvedl úklid na kamarádově půdě, kde našli spoustu barevných plechovek, v nichž byla šedá emailová barva. „Tak jsem s ní potom začal malovat obrazy,“ doplňuje. „Šedou jsem vnímal jako hmotu, ne jako barvu, takže jsem k emočnímu vyjádření žádnou jinou barvu nepotřeboval. Ale když jsem se pokusil malovat jinou barvou, měl jsem pocit, že neříkám tak docela pravdu. Takže jsem to svoje omezení šedou barvou, které ale vůbec jako omezení nevnímám, přijal a byla to pro mě obrovská úleva.“

O teoriích barev a chápání barev v kontextu přednášel Břetislav Malý z Fakulty výtvarných umění. Sílu kontextu demonstroval na úvodním příkladu růžového tanku, jehož barva většině lidí konotuje směšnost či jednoduchost, ale přitom se jedná o standardní maskování vojenské techniky. To, jak vnímáme barvy, záleží na prostředí, v němž žijeme. „Pokud navštívíte muzeum v Oslu, tak si všimnete linií a orámování, jako by autor obraz jen vybarvil, ve střední Africe se s žádnou linií nesetkáte,“ komentuje svůj výklad Břetislav Malý. Podstata obrazu a způsob zpracování se mění v závislosti na tom, odkud autor pochází. Od malička se ve škole učíme, že existují tři základní barvy a další vznikají sloučením, ale co když to tak není? Zatímco některé teorie neuznávají černou a bílou jako barvu, jiné zase tvrdí, že každá barva je složena ze všech ostatních.

„Nejvíc se mi líbila přednáška o překládání, studuju totiž francouzský jazyk a literaturu a k tomu výtvarnou výchovu, právě z toho důvodu tady jsem. Tato přednáška mi propojila veškeré překladatelské zkušenosti, které jsem nabyla právě i studiem druhého oboru, líbilo se mi propojení tématu barev a překladů do různých jazyků, to mi přišlo nejzajímavější,“ podělila se o své dojmy z konference návštěvnice Pavla Randáková.

Konference byla pořádána v rámci Týdne výtvarné kultury, který se v termínu 20. – 26. března v Brně konal již po osmé. Organizátory akce, která si za cíl klade návštěvníkům přiblížit výtvarné umění ve všech podobách, jsou katedra výtvarné výchovy a ústav české literatury a knihovnictví Masarykovy univerzity, od letoška ve spolupráci s Turistickým informačním centrem. Zájemci mohli v rámci Týdne výtvarné kultury navštívit mnohé komentované výtvarné prohlídky, vytvořit si světelné graffiti anebo třeba sledovat kresbu robotickými šváby v podání Petra Nikla.

blog comments powered by Disqus