Při dokumentech začnou vířit otázky | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 25. ročník

Při dokumentech začnou vířit otázky

Do rubriky Kultura napsala Viktorie Melicharová (Středa, 22. březen 2017)

S Kateřinou Petrášovou, hlavní organizátorkou brněnské sekce mezinárodního dokumentárního festivalu o lidských právech Jeden svět, jsme hovořily o smutných filmech, síle dokumentu a překračování bezpečných hranic.

Co vše je třeba stihnout do začátku festivalu?

Začínáme už v říjnu, kdy sice ještě nemáme filmy, ale vznikají základy dobrovolnického týmu. Někdo odjel na Erasmus, jiný už začal pracovat, a tak nabíráme nové dobrovolníky. Navíc trochu známe i témata dokumentů, takže již pracujeme na doprovodném programu. Někdy třetí týden v lednu sestavujeme program a sháníme debatéry. Zároveň se finalizuje podoba doprovodného programu. Zbytek je hlavně propagace, v rámci které zveme lidi na Jeden svět a snažíme se jim nabídnout nějakou cestu, jak se v bohaté nabídce zorientovat.

Když mluvíte o výběru filmů, z čeho vybíráte?

Praha sestaví set filmů, ze kterého si vybírají všechna regionální města. Brněnský festival je ale velký, takže bereme téměř vše. Málokdy se stane, že některé filmy nevybereme, i když letos se u některých opakovala témata, pak jsme zvolili kvalitnější zpracování.

Jaká témata jsou letos nejčastější?

Už pár let se festival hodně točí kolem Ukrajiny a Sýrie. Obecně jsou válečné konflikty častým námětem. Kromě nich také ekologie, environmentalismus, lidská práva nebo pracovní podmínky.

Vyskytují se na festivalu i nové náměty?

Objevuje se spousta témat, která jsme doposud neměli. Například různé druhy handicapů, autismus, ale třeba i problematika darování spermatu. Z českých věcí například očkování, o kterém si myslíme, že v Brně vzbudí velkou pozornost. Záběr je skutečně široký.

Je nějaké téma, které vás vyloženě překvapilo?

Zrovna z českých námětů jsem zvědavá, co budou diváci říkat na dokument Do zbraně, který se věnuje především tomu, jakým způsobem je možné zbraně získat.

Jaký je podíl české produkce?

Z šestačtyřiceti dokumentů je dvanáct českých. Ne všechny se ale věnují českým tématům.

Jeden svět není jen o promítání filmů. Jaký chystáte doprovodný program?

V programu máme kolem pětadvaceti diskuzí s českými dokumentaristy, a pokud je možná a vhodná s ohledem na téma diskuze s účinkujícími, tak také s nimi. To je pro diváky většinou zajímavé. Dále připravujeme odborné diskuze s různými profesionály kovanými v oboru.

Jak důležitá je diskuze po filmu?

Hodně. Každý dokument v sobě nese silnou emoci. Když potom člověk odchází z kina, chtěl by nejraději něco změnit, něčím přispět. Při dokumentech začnou přirozeně vířit otázky a je dobré, když to může někdo uzemnit. Zvlášť u skutečně náročných dokumentů. Ale my je nejsme schopni, a nikdy nebudeme, pokrýt všechny. U školních projekcí musíme mít diskuzi po filmech vždy, ale u veřejných se nám to podaří tak z poloviny. Někdy si film vystačí i sám a debatu nepotřebuje, někdy je příliš dlouhý na to, aby se po něm nějaká diskuze konala.

Jeden svět má sekci nazvanou „Dokumenty se sociálním dopadem“, které mají za cíl změnit postoj publika, jak to funguje v Brně?

Nefunguje. To je vyloženě pražská záležitost. My si pouze všímáme témat, která korespondují s nějakou brněnskou aktivistickou organizací. Na projekci pak zveme zástupce z té organizace, nebo se aktivistům snažíme poskytnout prostor pro informační stánek. Po filmu tak vznikne kromě plánovaných debat často prostor pro takové neformální diskuze skalních fanoušků.

Kdo nejvíce navštěvuje festival?

Jsme vysokoškolské město, takže sedmdesát procent návštěvníků tvoří studenti. Přicházejí ale i starší lidé a to je super. Měli jsme ale třeba i film z Ázerbájdžánu a dotyčný, který v této zemi před třiceti lety pracoval, přišel, aby viděl, jak tamní situace vypadá dnes.

Na webu inzerujete, že Jeden svět je „promítáním pro všechny“, co to znamená?

Jde o to, aby se na festival dostaly i znevýhodněné skupiny lidí, aby alespoň část programu měly možnost navštívit. Pátým rokem se kupříkladu věnujeme znakování filmů.

Kolik filmů do znakové řeči letos převádíte?

Vybrali jsme tři, i s ohledem na cílovou skupinu. Máme dobrovolníky, kteří například celoročně pomáhají v nějaké neziskové organizaci, jež s neslyšícími pracuje .

Jaké skupiny kromě neslyšících máte ještě na mysli?

V programu označujeme především bezbariérová místa. V Praze jsou i seniorské projekce, kde se jinak pracuje se zvukem a jiným způsobem se vybírají dokumenty. A potom jsou projekce pro rodiče s dětmi. Ty nabízíme i my.

Kam všude můžeme na festival v Brně zajít?

Promítáme v univerzitním kině Scala, kině Art, tradičně také v UMPRUM a vždycky saháme i k menším prostorům, letos to bude Café Práh, kde jsme ještě nikdy nebyli a Praha / Forum pro architekturu a média, to je hezký prostor.

Vyprodáte všechno?

Ne. Nezapomeňte, že jde o dokumenty a ještě k tomu o smutné filmy. Máme ale vysokou návštěvnost. Podařilo se nám několikrát vyprodat univerzitní kino Scala, což považuji za zázrak (téměř osm set míst, pozn. aut.). Postupně jsme si vybudovali publikum, ke kterému každý rok přibude dalších sto až dvě stě lidí. Momentálně jsme asi na dvanácti tisících diváků.

Součástí festivalu má být i cross-media projekt. Můžete nám ho přiblížit?

Jde o něco mezi počítačovou hrou a dokumentem, je to ale záležitost pražského festivalu, který je mnohem větší. Cross-projekt tedy v Brně nemáme. Máme však vlastní „Ponoření se do filmu“. Jde asi o pět krátkometrážních filmů, které po některých projekcích nabídneme ve virtuální realitě. Divák si poté vybere, co by chtěl zkusit.

Co tolik přitahuje dobrovolníky?

Mají příležitost si vyzkoušet něco nového a překročit určitou vlastní bezpečnou hranici.

Bezpečnou hranici?

Klasickým příkladem je uvádění filmů. To nechce dělat nikdo. Každý se trošku bojí.

Jak pomáháte lidem strach překonat?

Pořádáme moderátorské zkoušky v Bílém domě, který má tři sta sedadel. Týráme je na pódiu a ještě před mikrofonem, dokud to zkrátka nějak nedopadne. A pak jdou do Scaly.

Odkud přichází nejvíce dobrovolníků?

Hlavně z Masarykovy univerzity, konkrétně z Fakulty sociálních studií.

Máte jich dostatek?

My jsme taková houba, kdo přijde, toho lidově řečeno nasosnem. Já bych ale chtěla především všechny pozvat, aby se přišli do kin podívat. I na smutné dokumenty. A aby se ptali. Myslím, že bychom měli být zvídaví a debatovat.

Kateřina Petrášová brněnský festival Jeden svět pořádá po desáté. Do přípravy zapojuje na osmdesát dobrovolníků. Mladí lidé tak mají příležitost vyzkoušet si vše od trhání lístků až po moderování debat. V roce 1999 strávila tři měsíce na humanitární misi v Kosovu a Albánii, kde se věnovala uprchlíkům a lidem vracejícím se z válečných konfliktů domů. Ve středisku volného času v Lužánkách se věnuje mezinárodní spolupráci a podpoře dobrovolnictví.

blog comments powered by Disqus