Když je venku taková zima, co se asi děje uvnitř? Nesepisuje tam opět někdo spěšně prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů? Prohlášení, které obsahuje poselství, že stojíme za tím, že obchod a peníze jsou pro nás víc, než lidská práva, svoboda a vzájemná úcta? Stojíme za tím, že země, která je pouhých sedmnáct let svobodná, podporuje komunistický režim v jiné zemi. Oficiálně říkáme, že malé území jako je Tibet o velikosti jeden a půl milionů kilometrů čtverečních nemá nárok na svobodu, Česká republika se svými téměř 80 tisíci ale ano.
A proč je vlastně takové prohlášení třeba? Nejedná se o krok krátkozraký a historicky chybný? Nejhorší, že vše pouze protahuje tu dlouhou řadu nešťastných událostí. Na začátku bychom mohli doufat, že to u těch klenotů byl jen takový vtip. Dnes je vidno, že se uvnitř Hradu rádo vaří. Nemístné chování na důležitých událostech byl jen takový studený předkrm. Následovalo a stále následuje servírování pěkně velké porce, která obsahuje (nebo spíš neobsahuje) článek významného českého novináře Ferdinanda Peroutky, podkopávání jednotné evropské politiky, iracionální postoj k otázce uprchlíků či pózování s extremisty. Součástí je také naprosto nesmyslné „obrňování“ Pražského hradu, ať už na úrovni bezpečnostních rámů či vnitřních pravidel, podle kterých se tam nemusí dostat ani člen vlády, ale notoricky známý rasista a xenofob ano. Také má formu nesmyslné medializace a odsouzení pro jedny rudé trenky a další maličkosti, které lze s trochou humoru, nadhledu a za podmínky lehkého pokárání pochopit.
Do této porce patří také nemístná opatření při návštěvě čínského prezidenta, která spíše připomínají uvítací ceremoniály za minulého režimu. Při zvýšené pozornosti člověk zaznamená také podrážení takzvaně domácí strany hlavy státu po neúspěšných volbách či až podezřelou náklonnost k ministru financí, který by jinak Zemanově všeobjímající kritice neměl šanci utéct. Výsledná porce mi spíš připomíná dort pejska a kočičky, který by nejraději zahrnul i Albertov. Za třešničku můžeme považovat tweety mluvčího prezidentské kanceláře Jiřího Ovčáčka, kterému už ani nevadí psát, že názory prezidenta jsou stejné jako ty jeho.
A komu vlastně patří zmíněná standarta? Prezidentovi, jeho mluvčímu nebo českému národu? Asi jsme se dostali do pasti, když jsme si mysleli, že nápis „Pravda vítězí“ postačí. Hrad ale neustále dokazuje, že stát se tvrdohlavým majitelem pravdy není tak těžké, i když se cena rovná všem ostatním hodnotám. Když už je tedy ztratil prezident a nejbližší nejvyšší okolí, neměli bychom je ztrácet my, jinak ji brzy můžeme očekávat jako prostírání na hostinu, pro kterou je dort z Hradu určen.
blog comments powered by Disqus