Umění ulic

Do rubriky Kultura napsala Markéta Koryčanová (Úterý, 1. listopad 2016)

Pro někoho „být kulturní“ znamená chodit každý týden do divadla či na koncerty. Pro jiného je to malovat obrazy nebo zpívat ve sboru. Jsou lidé, kteří vám řeknou, že kulturní nejsou, a když se jich zeptáte proč, tak odpoví, že na to nemají čas. Jsou příliš zaneprázdněni. Přitom netuší, že být kulturní znamená žít v nějaké kultuře a tu vytvářet. Nejen se na ni dívat nebo ji poslouchat.

Co všechno vlastně můžeme do kultury zahrnout? Divadlo, vernisáž? Podobné akce sem asi zařadíme se vší samozřejmostí. Ale jen jich se kulturní život netýká. Je krásné, když něco obohacuje náš život o zážitky. Myslím tím vše, co připadá někomu (nejen nám samotným) krásné.

Nejvýraznější složkou kulturního života je umění. To, co si pod tímto slovem představí dnešní mládež, by se asi stěží vybavilo našim babičkám a dědečkům. Graffiti, street dance, rap. Dnes už nežijeme v době, kdy by pouliční umění bylo něco neobvyklého či odmítaného. Stále se však zdá být nedoceněno.

Mít talent jistě nestačí, důležité je také vzdělání, díky němuž může spousta umělců nalézt dobré uplatnění. Ale co ti, kteří si takové vzdělání nemohou dovolit? Nebo prostě jen nemají povahu na to, aby dodržovali nějaký studijní řád? Pravidla, která nám umožní studium úspěšně zvládnout a dokončit. Měli by svůj talent zahodit? A co když nejde jen o talent? Co když jde o to, vyjádřit, kdo jsme, co si myslíme a co cítíme? Na rozdíl od kvalifikovaných umělců tito lidé na oplátku za svou tvorbu nepožadují nic převratného. Jen slušné chování, porozumění, případně pár korun na čaj a chleba, dle uvážení kolemjdoucích.

Vždy, když procházím městem a slyším na náměstí saxofon nebo vidím posprejovanou zeď, zvedne se mi nálada. Jsem ráda, že se lidé nebojí ukázat své „já“ i přes riziko odmítnutí či urážek, které dnes a denně přicházejí. A přitom – kdyby se kritici pouličních "buřičů“ jen na malou chvíli zastavili a zkusili vyčíst pár vět mezi řádky, dozvěděli by se víc než z ranního vydání novin.