Macbethovo utrpení nekončí

Do rubriky Kultura napsala Luboš Janhuba (Středa, 23. prosinec 2015)

Věčné Macbethovské téma se vrací ve filmovém zpracování Justina Kurzela a přináší spektakulární vyobrazení korumpující síly ambice v nejsyrovější podobě. Tandem hlavních postav Macbetha a Lady Macbeth v podání Michaela Fassbendera a Marion Cotillard předvádí explozi nejhlubších tonů klavírního manuálu lidské duše. Divák se skrze filmové plátno přibližuje podstatě Shakespearovy imaginace, překonávaje tak omezení (a současně sílu) jevištního zpracování.

Ocitáme se v drsné krajině skotských vřesovišť, středověkých hradů a osad zapadlých kdesi v blátě; ošleháni poryvy větru se snadno vcítíme do dějové přítomnosti. Po úvodní bitvě a klíčové sudbě se podívaná přesunuje do nitra trýzněných duší ústředních postav. Přesně tato poloha Shakespearovskému dramatu sluší nejvíce. Tudíž inspekce samých hranic lidských možností, kterých se dotýkáme po celou hodinu a tři čtvrtě filmu. Ve tvářích postav se setkáváme s obrazy odhodlaní, zoufalství, především však rozpolcení. Přesvědčivě to dokazuje ztrápená tvář Michaela Fassbendera, který předvádí brilantní výkon.

Nicméně jak bývá zvykem, za všechno se něčím platí. V samotném příběhu Lady Macbeth pyká za rozpoutání požáru, podobně jako divák občas platí daň za inspekci duše slábnoucím tempem vyprávění, složitější orientací v příběhu a zdlouhavými obrazy. Nic z toho nemůže přebít výpovědní hodnotu dramatu jako takového- tudíž onu korumpující sílu ambice.

Generace Y věří ve vlastní výjimečnost podobně jako Macbeth

A není právě toto největším poselstvím klíčové osobnosti historie dramatu? Lidské bytosti nejsou schématickými postavami na straně dobra či zla. Jsou směsicí tužeb, vášní, směšných přání a víry ve vlastní výjimečnost. Generace Y, jak o ní píše Ivan Lamper a Martin M. Šimečka v časopise Respekt, přebírající dnešní svět, je vychována v pocitu nekonečných možností a optimismu; v opojné představě, že je možné býti kýmkoliv, dosáhnout čehokoliv. Tento pocit výjimečnosti nás katapultuje k neotřesitelnému přesvědčení vlastní výjimečnosti.

Přesvědčení přechází v právo (být kýmkoliv, dosáhnout čehokoliv) a s ním přichází korumpující síla ambice. Máme sklon bránit svou výjimečnost jakýmikoliv prostředky- stejně jako Macbeth vraždou Ducana a Lady Macbeth s tváří překrásné Marion prahnoucí po královském postavení. Lidé dnes taktéž intrikují a páchají odporné činy ve snaze předběhnout drobné krůčky trpělivosti, ve snaze dosáhnout všeho a nejlépe hned.

Na místo malicherných šarvátek stran vyrovnanosti scénáře, pomalosti vyprávění nebo jen ne prvoplánové zábavnosti, bychom na sebe měli nechat působit toto nesmrtelné dílo, které je celé o nás. Proto se bez ustání vrací jako bumerang připomínající nám temné i světlé stránky naší existence.

Tento film, a Shakespeare především, není pro člověka, který nechce cítit, že je naživu i za cenu příležitostného utrpení. Ti ostatní si mohou vychutnat nejnovější adaptaci v uchvacující vizuální podobě s mimořádným hereckým nasazením s kulisami drsné skotské krajiny, která dýchá životem.