Popírat holocaust je jako popírat slunce, říká židovka Erika Bezdíčková | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 31. ročník

Popírat holocaust je jako popírat slunce, říká židovka Erika Bezdíčková

Do rubriky Fakultní ruchy napsala Aneta Přadková (Úterý,  7. duben 2015)

„To nejhorší v životě, co se ti mohlo stát, se ti stalo,“ začíná Erika Bezdíčková svoji promluvu ve filmu Sedm světel, ve kterém vypráví svůj příběh o tom, jak za druhé světové války prošla holocaustem. Jako jedna z mála přežila, když utekla z pochodu smrti. Ty, kteří holocaust popírají, nedokáže pochopit. „Popřít holocaust je jako popřít slunce. Na holocaust se dá sáhnout, stejně jako na slunci spálit,“ promluvila ve středu večer na naší fakultě.

Beseda s čtyřiaosmde­sátiletou Erikou Bezdíčkovou se konala u příležitosti výročí 70 let od konce druhé světové války. V úvodu Bezdíčková vyprávěla o období války a o svém dětství v Žilině, kde se narodila. Působivě popsala také nástup Hitlera k moci. V životě prošla čtyřmi koncentračními tábory, z nichž jako nejhorší označila vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka. „Dodnes mě traumatizuje, jak mě poslali na stranu života a moji maminku na stranu smrti. Kdybych ji u sebe víc držela, snad bych ji mohla zachránit,“ uvažovala nad hořkou minulostí.

Maminka jí chybí dodnes. Věří ale, že se s ní v nějaké podobě ještě setká. Sama se smrti nebojí. „Každý den jsem viděla smrt kolem sebe, byla jsem obklopena lidmi, kteří chtěli umřít,“ vyprávěla. Denně vídala ženy, které se po tom, co jim sebrali jejich děti, chodily k elektrickým drátům zabít. Její rána jsou desítky let poznamenaná tím, že se jí před očima promítá scéna příjezdu do Osvětimi. „Byla tam strašná zima. První, co jsme slyšeli, byl příkaz muži zvlášť, ženy zvlášť,“ popisovala.

O tom, co za války od svých třinácti let od roku 1944 prožila, nikdy nemluvila. Dokonce ani její děti o hrůze války nevěděly, téměř až do doby státního převratu v roce 1989. Otázky, proč má na těle vytetované číslo, odbývala větami o špatné době. Děti ji nakonec ale přesvědčily, že by o tom měla mluvit a že je to dokonce její povinností.

Erika Bezdíčková působila jako reportérka a novinářka. Proto svoji knihu Moje dlouhé mlčení pojala jako jednu velkou reportáž. „Většina knih končí větou, že lidé přežili. Já jsem si ale řekla, že takhle skončit nelze, že je nutné popsat i nejméně dvacet let toho, co se dělo poté,“ vykládala. Když se Bezdíčková z koncentračních táborů vrátila, nenašla už nikoho ze své rodiny. Dlouho žila na ulici. „Nepřála bych nikomu z vás, aby se vám to někdy stalo,“ řekla plnému sálu.

Součástí besedy bylo i promítání filmu Sedm světel, který s Bezdíčkovou natočila režisérka Olga Sommerová. Na závěr Bezdíčková odpovídala na dotazy publika. Jedna z posluchaček, Anna Syvěnová, se zeptala, jestli je po prožití holocaustu možné věřit v Boha. „Nevěřím v Boha, ale věřím ve vesmír. Věřím v to, že jsem s vesmírem zadobře,“ odpověděla Bezdíčková.

V pozdějším rozhovoru Anna Syvěnová sdělila, že válka pro ni představuje velmi silné období. Doba, ve které žili naši prarodiče, by pro nás podle ní neměla být vzdálenou minulostí, ale právě naopak. „Myslím si, že každá generace toto období nějak reflektuje. Kluci to prožívají skrz zbraně, holky zase jinak. Každopádně každého se ta tragédie dotýká,“ míní Syvěnová. Na závěr besedy se konala autogramiáda knihy Moje dlouhé mlčení.

blog comments powered by Disqus