Akademický svět diskutuje o reformách, zatímco naše univerzita mlčí

Do rubriky Okénka napsal Lucie Jarkovská, asistentka Oddělení genderových studií, Katedra sociologie (Sobota, 13. březen 2010)

11. a 12. března 2010 oslavili evropští ministři školství desáté výročí zahájení Boloňského procesu. Hlavním cílem tohoto evropského programu bylo sjednotit evropské terciární školství a zvýšit tak jeho prostupnost. Šlo o to, umožnit studujícím vystudovat bakalářské studium v jedné zemi a na magisterské studium se bez problémů s uznáváním diplomu vydat do země jiné, popřípadě strávit během studia jeden semestr na zahraniční univerzitě tak, aby to bylo součástí studia na univerzitě domovské.

Vedle oslav se však v mnoha zemích konaly také protesty kritizující Boloňský proces za standardizaci vzdělávání, která nezohledňuje specifika různých disciplín a regionů, za snahu redukovat vzdělání na zboží a zaměřit vzdělávací cíle dominantně na potřeby trhu. Kritika důrazu na konkurenceschopnost vysokého školství se váže na obavy ze zvyšování provázanosti soukromých firem s univerzitami a výzkumem, což povede k tomu, že vysoké školy ztratí nezávislost a budou namísto kriticky, komplexně a zodpovědně myslících jedinců, vychovávat loajální zaměstnance firem, kteří svou kreativitu a znalosti podřizují v první řadě ekonomické prosperitě zaměstnavatele.

Protesty konané u příležitosti deseti let Boloňského procesu nejsou však žádnou novinkou. Reformy vysokého školství a vědy hýbou akademickou obcí již dlouhé měsíce. Naposledy se objevily zprávy o vlně protestů na rakouských univerzitách, které navazovaly na protesty v Itálii, Francii a Německu. Studující kritizovali narušování autonomie univerzit a proměnu univerzit v podniková učiliště firem. Požadovali vyšší podíl na rozhodování o chodu vzdělávacích institucí, rovný přístup ke vzdělání (především neplacení školného) a svobodnou možnost volit předměty v rámci studia. Obsadili proto koncem října aulu Vídeňské univerzity a zahájili diskusní maratón, který ukončila až o dva měsíce později policie.

V Praze vzniklo hned několik iniciativ: Už se na to nemohu dívat, Vzdělání není zboží a Fórum Věda žije! Pořádají se diskuse, jichž se účastní studující, vyučující, lidé z výzkumných institucí, píší se prohlášení, demonstruje se. Brno zatím mlčí. Proč? Potvrzujeme pověst ospalé provincie?

Domnívám se, že absence diskuse v brněnských akademických kruzích souvisí s tím, že Masarykova univerzita vsadila již v průběhu devadesátých let na reformní kartu a vytěžila z toho velmi pozitivní změny. Díky tomu měla univerzita vizi, která ji s úspěchem vyvedla z postsocialistické stagnace. Brzký přechod na třístupňový model studia, ECTS, IS, zahrnutí nových oblastí výzkumu do stávajících studijních programů, popřípadě vznik nových programů i nových fakult, to vše z ní udělalo progresivní instituci. Ovšem radost z dosaženého by nás neměla zbavit kritického myšlení a zájmu o další vývoj vzdělanosti v naší společnosti. Měli bychom si dát pozor na neoliberální údernictví, ve kterém už opět dochází k umlčování diskuse obviňováním kritiků ze zpátečnictví. Jednota pod heslem Kdo nejde s námi, jde proti nám, k zajištění lepších zítřků nepřispívá. Proto doufám, že i na naší univerzitě se začne intenzivně diskutovat a Fakulta sociálních studií by se z podstaty svého zaměření měla stát vlajkovou lodí těchto diskusí.