Studentka politologie Alžběta Králová odjela za zkušenostmi za velkou louži | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 31. ročník

Studentka politologie Alžběta Králová odjela za zkušenostmi za velkou louži

Do rubriky Fakultní ruchy napsala Adéla Skoupá (Sobota, 29. prosinec 2012)

Stačí mít správnou dávku odhodlání a dobrodružnou povahou a nemožné se může stát skutečným. Důkazem toho je studentka magisterské politologie Alžběta Králová, která letos na podzim strávila tři měsíce na stáži v New Yorku. Jako členka úzké skupiny odborníků se podílela na volební kampani republikánského kongresmana Michaela Grimma, který kandidoval za tamní třináctý distrikt – Staten Island a část Brooklynu. Kromě cenné pracovní zkušenosti ale zažila i obrovskou zkušenost osobní. Na konci října se totiž východním pobřežím Spojených států prohnal hurikán Sandy. O své bohaté zážitky se podělila s Halasem.

Jak ses ke stáži v New Yorku vůbec dostala?

Stáž jsem si zařídila sama a doktor Chytilek se stal mým garantem, za což mu patří můj vděk. Fakulta mi pak na pracovní stáž schválila stipendium.

Vyšla jsi s finančními prostředky?

Stipendium mi nepokrylo výdaje, protože Spojené státy a hlavně New York je nákladný. Nejdražší je jídlo a ubytování. Ale ten zážitek stál za to. Z dlouhodobé perspektivy se to určitě vyplatí, otevřelo mi to další dveře.

Jak jsi přišla zrovna na kampaň kongresmana?

Letos byl supervolební rok a dostat se do Spojených států bylo jedinečnou pracovní příležitostí. Většina lidí si ovšem myslela, že je to nereálné. Předloni jsem se ale účastnila workshopu na mezinárodní konferenci v Brně „How to Communicate Politics“, kde vystoupil také manažer kampaně kongresmana Michaela Grimma. Získala jsem od něj certifikát Get Out the Vote a na základě toho jsem se mu rozhodla ozvat s tím, že mám zájem pracovat v jeho týmu na předvolební kampani. A vyšlo to.

Co jsi od stáže očekávala?

Chtěla jsem zdokonalit samu sebe v oboru. Hlavně ve specializaci na politický marketing, kde mě zajímaly především volební kampaně. Myslím si, že Spojené státy jsou vzorem pro české politické strany – přejímají prvky, které se potom používají v našich kampaních a najímají si americké konzultanty. Takže jsem se rozhodla, že se to pojedu naučit já tam.

Co obnášela tvoje práce?

Byla jsem součástí týmu, který bojoval za znovuzvolení kongresmana. Tým se kromě mě skládal ze samých Američanů a byl poměrně malý, takže jsem se dostala ke všemu. Pracovala jsem s dobrovolníky a pomáhala jim s „direct phone calls“, pomocí republikánské databáze jsem vytvářela materiály, které se využívají k „door to door campaign“. Moje fotky z oficiálního zahájení kampaně se jim moc líbily, a od té doby jsem doprovázela kongresmana na všech důležitých událostech – fotila jsem a zajišťovala jsem mu prezentaci na sociálních sítích. Také jsem se účastnila fundraisingů nebo natáčení volebních spotů. V neposlední řadě jsem spolupracovala s „trackerem“, který má za úkol monitorovat aktivitu oponenta.

Dělala jsi už předtím nějakou kampaň?

Ne. Byla to moje první zkušenost s kampaní.

Reklamy s kandidáty běží v televizi nonstop

Jak prožívají volby Američané?

Je to naprosto jiná politická kultura a pro mě zcela nová zkušenost, protože tam lidé volbami úplně žijí. Když třeba přijdete do benzinky 7-Eleven a chcete si koupit kávu, stojí tam dva stojánky kelímků. Na jednom je napsané Romney a na druhém Obama. I kafe, které si dáte, vypovídá o tom, jak budete volit. S kampaní je tam spjaté všechno. Se jmény a fotografiemi kandidátů jsme se setkávali v médiích, v televizi, na internetu, na ulicích, úplně všude.

Dotkla ses osobně prezidentských voleb?

Prezidentské volby jsou spojeny s volbami kongresmana, nelze to striktně odseknout. Všechny telefonáty, které jsme v rámci databází uskutečnili, platila z části republikánská strana. Ptali jsme se respondentů, koho by volili, kdyby byly dnes volby prezidenta, a zároveň koho by volili, kdyby se dnes volil kongresman.

Jaký byl pracovní kolektiv a morálka?

S americkým kolektivem to nebylo vždycky jednoduché, ale to je spíš individuální záležitost než národnostní generalizace. Pracovala jsem většinou dvanáct hodin denně, ze začátku pět dní v týdnu a pak už sedm – o víkendech jsem doprovázela kongresmana na různých událostech. Ve Spojených státech je kladen důraz na kampaň „face to face“, takže se chtěl setkat s co největším počtem lidí.

Jak se k tobě chovali nadřízení?

Kongresman mě respektoval za práci, kterou jsem dělala. Díky tomu jsem se dostala na místa a setkala s lidmi, se kterými se běžný Američan nikdy nesetká. Například jsme měli fundraising v hotelu Hilton na Manhattanu s předsedou Sněmovny reprezentantů. Je druhou osobou nahrazující prezidenta v případě, že je neschopen vykonávat z jakýchkoliv příčin svůj úřad. Akce se účastnilo asi patnáct lidí. Slyšet proslov člověka, který pracuje po boku Obamy a těch nejvyšších státníků, je hodně silný zážitek.

Když přišel hurikán, nemohla jsem dělat vůbec nic

Ovlivnil volební kampaň hurikán Sandy?

Kampaň byla naprosto paralyzovaná. Neprobíhaly politické agitace a volby i jejich vyhlášení se konaly ve smutnějším duchu. Měli jsme mít party pro asi pět set lidí v hotelu Hilton. Nakonec se uskutečnila ve výrazně komornějším duchu. Nebyl čas na nějaké vyjednávání o budoucnosti.

Jak jsi hurikán prožívala ty?

Ocenila jsem profesionalitu krizové komunikace ze strany starosty Michaela Bloomberga. Byla provedena dostatečná opatření. Do domácností přišla kongresmanem telefonicky nahraná zpráva, ve které informoval o tom, kde na internetu najít evakuační centra nebo zda se nacházíme v postižené oblasti. Připravil nás na to, že bychom měli mít dostatečnou zásobu jídla a neměli vycházet během hurikánu z domu. Nebylo to tak hrozné do doby, než přestala jít elektřina. Je to strašné, vůbec nevíte, co přijde. Jen jsem v podkrovním bytě čekala, jestli mi to nevezme střechu, jestli na ni nespadne strom nebo elektrické dráty. Zvuky byly šílené, modlila jsem se, aby to už skončilo. Přestaly fungovat telefony a pak jsem viděla, jak nad Manhattanem střílejí světlice. Samotný hurikán netrval tak dlouho, ale co se dělo po něm, bylo asi ještě horší. Byli jsme tři dny bez spojení se světem. Nikam jsem se nedovolala, vybila se mi baterka, nemohla jsem si poslechnout rádio, nevěděla jsem žádné informace. Bloomberg zavřel most na Staten Island a zastavil trajekt, takže jsem se nemohla nijak dostat pryč.

To musela být hrozná nejistota.

Doma nevěděli, jestli jsem v pořádku nebo ne, bylo to psychicky náročné. Měla jsem velké štěstí, že jsem nebyla v evakuační zóně. Nejhorší ale je, když sedíte doma a nevíte, co máte dělat. Nemůžete se nikam dovolat, zatopit si, připojit se k internetu, napsat domů, nikam jít. Chtěli byste pomoci, ale nevíte kde. Po třech dnech jsem šla hledat někoho, kdo má elektřinu. V jednom kadeřnictví ji měli jako jedni z mála a dovolili mi nabít si telefon. Nakonec to bylo stejně k ničemu – nikde nebyl signál. Na internet jsem narazila až v malé izraelské kavárně, kde jsem byla „napíchlá“ až do večera. Psala jsem domů a snažila jsem se zjistit, co se vůbec děje. Například se tam prali lidé s kanystry ve frontě na benzin. Když jsem šla domů, bála jsem se, abych nešlápla na dráty vysokého napětí, které všude visely na chodník.

Zasáhl někoho z tvého okolí hurikán nějak výrazněji?

O pár dní později jsem se dostala do práce a dozvěděla jsem se, že kongresmanův asistent přišel o dům. Zaplavila ho voda. Kolegyně pracující se mnou v kanceláři říkala, že byla doma v prvním patře, když se ozvala strašná rána a rozrazily se dveře. Přišla přívalová vlna, která ji začala zaplavovat dům. Vzala dokumenty, peníze a s vodou až po krk spěchala ven.

Jaká byla všeobecné atmosféra po hurikánu?

Bezprostředně po hurikánu jsem se nikam nedostala, podařilo se mi to až 3. listopadu, zrovna na moje narozeniny. Dostala jsem se na pobřeží a to, co jsem viděla, bylo téměř k neuvěření. Lidé hledali svoje lodě, některé byly roztroušené v okolních ulicích, jiné parkovaly v obývácích. Auta uplavala. Vypadalo to jako válečná zóna. Ještě týden po hurikánu nefungovala elektřina ani topení. Policie umístila velký reflektor do každé ulice, aby lidé nerabovali. Ani v této situaci nechtěl starosta za žádnou cenu odvolat plánovaný maraton, což byla další velká kauza. Bloomberg se hájil tím, že lidé potřebují nějaké povzbuzení. Ale to, co jsem viděla na Staten Islandu, a jak se k tomu trefně vyjádřil i kongresman, mluví za vše. Řekl: „My tady pořád vytahujeme mrtvoly z vody a vy chcete běžet maraton.“

Nic není nemožné

Je něco, co při tvém příjezdu do USA neodpovídalo tvým předchozím představám?

Jsem člověk, který tak úplně neplánuje. Snažím se být docela otevřená novým příležitostem a jsem zvyklá se celkem rychle adaptovat. Nemůžu říci, že bylo něco, s čím bych nepočítala.

A kromě zmiňovaného volebního nadšení bylo ve Spojených státech něco, co tě zaujalo a co u nás postrádáš?

Rozhodně výběr oblečení. To jako asi každá žena ocením.

A je naopak něco z naší země, co jsi postrádala v USA?

Svoje kamarády. Jinak jsem adaptabilní a nejsem na nic úplně vázaná, abych to extrémně postrádala.

Máš na závěr nějakou radu pro čtenáře, kteří by chtěli vyjet do zahraničí?

Pokud máte nějaký sen, jděte si za ním a nenechejte se nikdy a nikým odradit. Nic není nemožné a já jsem toho příkladem.

Medailon

Bc. Alžběta Králová

  • narodila se roku 1987 ve Šternberku
  • vystudovala bakalářskou politologii a evropská studia na Univerzitě Palackého v Olomouci
  • dokončuje magisterskou politologii se zaměřením na politický marketing a volební studia na naší fakultě
  • spoluorganizovala a moderovala cyklus besed s předsedy politických stran v rámci projektu Česká republika 2010
  • tvořila komunikační strategii pro Stranu zelených a pracovala pro několik firem jako PR konzultant
  • momentálně se podílí na prezidentské kampani
  • ráda fotí, cestuje a sportuje, zabývá se také líčením a vizáží
blog comments powered by Disqus