Kafkárna | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 26. ročník

Kafkárna

Do rubriky Okénka napsal Zbyněk Vybíral (Pátek,  7. říjen 2011)

Byly mi dva roky, když se v říjnu 1963 sešli na zámku v Liblicích vědci a spisovatelé na kafkovské konferenci. V kuloárech prý někteří chtěli přijít na to, odkdy čeština získala do pronájmu slovo kafkárna. Výrazem se tu a tam dodnes označují až neskutečně absurdní situace, navozující nakonec zpravidla beznaděj, protože řešení nevidět. Bývají neuvěřitelné tak, že by si je člověk nevymyslel. Život je sice scenárista zasluhující Oscara, ale tady přece jen tušíte, že někdo „to celé“ v rukou má, že kdosi tahá za nitky, hraje si s vámi a mýlíte se, když si pomyslíte: už tajenku znám.

Kafkovy postavy ze Zámku a Procesu jsou zavaleny tíhou nejistoty. Je zřejmé, že svůj osud nemají ve svých rukou. Neviditelná moc a její viditelní posluhové je postrkují mezi mantinely, které jsou tak svévolné a rozestavené tak matoucím způsobem, že „to nedává logiku“.

Uvažovali jste někdy nad tím, kdo ten systém pomáhá udržovat v chodu? Odpověď není nijak tajemná: ti z nás, kteří se nebouří proti absurdnosti. A samozřejmě i ti aktivní, kteří pomáhají udržovat nejasná pravidla v chodu, včetně těch, kterým sami nerozumějí. Bylo tomu tak vždycky. Někteří lidé poslouchají vrchnost ze strachu. Některým to dokonce vyhovuje – mají své jisté: nejistý svět. Každou rebelií proti systému riskujete, rebel se z pohledu normálních lehce promění v obtěžující hmyz. Slušná a spořádaná rodina si pro vás přijde. Otevře dveře a už se na vás dívá jinak: s vámi se totiž udála Proměna!

Zažil jsem drobných i trochu větších bojů proti kafkovsky absurdním podmínkám několik. Naposled jsem protestoval, když někdo (v dramatu se nedozvíte, kdo) vyřadil ze souboru českých vědeckých knih za rok 2010 kolektivní monografii Současná psychoterapie. Má na to doplatit celá naše fakulta i univerzita, devět z devětatřiceti kapitol jsme napsali zde, na katedře psychologie. Vznikla zásadní kniha, na níž se pracovalo několik let. Jen ediční práce trvala tři roky. Redaktor měl na pět set komentářů. Měsíce vznikaly jmenný a věcný rejstřík. Některé kapitoly napsali odborníci z ciziny. Kniha má jasnou koncepci. Posoudili ji dva profesoři odjinud. Vyšla. Na sedmdesát vědců z různých oborů fakulty i univerzity stvrdilo, že jde o monografii – kapitoly byly započteny k dobru ve jmenovacím řízení na profesora. A pak ji, v kafkovském zákrytu za sloupy podpírajícími moc, někdo vyřadil z českého registru vědeckých textů. Napíšou vám: to, co jste udělali, je „něco jako soubor turistických map či sborník z konference“.

Chcete zjistit, kdo to byl. Myslíte, že se to dozvíte?

Pokračování příště. Ale už dnes je mé pátrání jako vystřižené z Franze Kafky: někdo znehodnotil naši práci. Mám důvodné podezření, že ten člověk je buď nekompetentní, nebo blázen. Dožaduji se vysvětlení. Ale moc zůstává v onom zákrytu za pilíři.

Nejsme tak trochu někdy použiti jako postavy k jejímu podpírání?

blog comments powered by Disqus